Zajímavý rok 2020 na Praze 6 – žně historického výkladu našich dějin…
V posledním roce máme na Praze 6 žně. Žně historického výkladu dějin, o který se pokoušíme jak my amatéři a politici, tak i profesionální renomovaní historici. Jakoby Praha 6 byla v tak moc zajímavém a pohnutém roce 2020 epicentrem výkladu starých i novodobějších českých dějin. Po zajímavém mediálním kolotoči místního starosty ohledně sochy maršála Koněva, které skončilo umístěním sochy opět na Praze 6 v nově vznikajícím Muzeu XX. století (kolega psal shrnutí zde), po vztyčení sochy (na Praze 6) Marie Terezie (o kterém jsem sám psal a oslovil renomované historiky zde), až po nejnovější události okolo 400 výročí bitvy na (Praze 6) Bílé hoře, kdy došlo ke vztyčení tzv. “Kříže smíření”. Všechny tyto události, resp. události historicky spojené s dotčenými osobnostmi či událostmi, se snažíme popisovat, vykládat a bohužel také, alespoň někteří, relativizovat. Zde bych se rád věnoval poslední události, vztyčení “Kříže smíření” u příležitosti 400 výročí bitvy na Bílé hoře. (Pro úplnost, tématicky jsem ještě psal o vztyčení repliky Mariánského sloupu zde)
Co je vlastně smíření? Slova? Důsledky Bílé hory pro české země.
Smíření neznamená ani přepisování, ani relativizaci historie. Jedinou cestou k opravdovému smíření jsou upřímně míněné činy, třebaže opožděné, nikoli slova, ani tzv. symboly. V posledních měsících slyšíme, že instalace imitace Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí je symbolem smíření, že “Kříž smíření” – 8.11.2020 s pathosem odhalený na Bílé hoře a údajně mající “symbolicky” nasměrovaná ramena – je symbolem smíření.
To jsou bohužel pouhá slova, nikoli realita. Realitou je, že po bitvě na Bílé hoře vzala svoboda jiných křesťanských vyznání v naši zemi zasvé, stejně tak význam naší země v soustátí a v Evropě jako takové. Je třeba mít na paměti, že v té době bylo vyznání zcela základní součástí života, do značné míry determinovalo celý život jednotlivce, rozhodně to nebyla soukromá věc jako v dnešní liberální společnosti. Kdo se po Bílé hoře nechtěl “rekatolizovat” – byl zašlapán do země nebo musel emigrovat. Zároveň přišel čas vydírání nesouhlasných (většina národa před bitvou na Bílé hoře bývala nekatolická) a žní pro všechny intrikány, kteří leckdy vůbec ne z oddanosti ke katolicismu, ale z vypočítavosti, s nadšením pochlebovali novému pořádku, za což byli hojně odměňováni majetkem (konfiskovaným méně “smířeným” (např. Jan Ámos Komenský)) a postavením (o které přišli “nesmíření”, navzdory svému vzdělání a osobním kvalitám).
Pokušení zradit kvůli osobnímu prospěchu své svědomí a přesvědčení bylo silné a “vítězové” toho intenzivně zneužívali. Těmto lidem nešlo o katolicismus, o ten ostatně tolik nešlo ani vídeňské monarchii, násilná rekatolizace byla především prostředkem pokoření, zlomení a podrobení. Bitva na Bílé hoře nebyla jen porážkou protestantů katolíky, byla porážkou naší osobité svobody, např. byla koncem i Rudolfova majestátu, který znemožňoval nutit naše předky ke katolicismu či jinému náboženství. Ten byl na svou dobu velmi liberální a progresivní počin naší svébytnosti, z toho však bitva časem z královské Prahy a naší země udělala periferii Rakousko-Uherska, kam jsme se s názvem “České země” ani nedostali do názvu.
Naše země se tím také zařadila do zkostnatělého (katolického) ideologického proudu, zatímco moderní vyspělý liberální svět vzešel spíše z proudu protestantského. Bitva na Bílé hoře zásadně změnila poměry v naší zemi – připravila nás o svobodu vyznání, což znamenalo i ztrátu svobody svědomí. Skutečně si po všech historických zkušenostech svobody vážíme tak málo, že si dovolujeme po 400 letech relativizovat negativní dopad bitvy na Bílé hoře na vývoj na území historických zemí Koruny české?
Co se stalo na Bílé hoře? A je Jan Hus stále zločincem?
Připadá mi proto zvláštní poslouchat dnes u nás v republice, umocněné právě probíhajícícm výročím 400 let od památné bitvy, že bitva na Bílé hoře a její důsledky vlastně nebyly objektivně nijak hrozné. Stejně jako poslouchat slova o již údajně u nás uskutečněném smíření katolíků s jinými konfesemi. Mistr Jan Hus (ironií osudu oddaný a upřímný katolík) je z právního hlediska pro katolickou církev dodnes spravedlivě souzeným a odsouzeným kacířem (tedy zločincem), z tohoto titulu jej také před šesti sty lety popravili. A byť představitelé Říma občas naznačovali, že to možná nebylo tak docela správné, formálně na tom dodnes v zásadě nezměnili nic, právně platí stav, jaký byl. Toto má velký význam, dokud totiž zůstane pro jednu stranu duchovní otec druhé strany zločincem, nelze bohužel mluvit o uskutečněném smíření, ať již budou ramena kříže nasměrována kamkoli. Nasměrovat je třeba mysl a činy, ne kříž.
400 let od Bílé hory. Je už potřeba činů, nikoliv verbálního patosu.
Antagonismus mezi katolíky a jinými konfesemi v naší zemi (a nevraživost vůči katolíkům) se zrodil z činů, na správnosti kterých si katolická strana stále konkludentně trvá, byť o tom nerada mluví, proto i cesta ke smíření může vést jedině skrze činy, nikoli skrze poetický symbolismus a verbální pathos.
V jiných zemích v sedmnáctém století začaly pomalu vznikat první základy budoucí liberální společnosti, svůj podíl na čemž měli i naši nekatoličtí emigranti – vyhnaní z vlasti po Bílé hoře. Zatímco naše země po Bílé hoře zažívala tři století konzervatismu, který tvrdil, že konzervuje hodnoty, jenže ve skutečnosti pouze konzervoval svou moc, neměl lidem reálně co nabídnout a po první světové válce se zhroutil jako domeček z karet.
Svobody není třeba se bát, je třeba si jí vážit a pracovat na ní, přemýšlet, přicházet s efektivními nápady, dobrými změnami a umět je kvalitně realizovat.
„Opravdové smíření nespočívá v pouhém zapomenutí na minulost.„
Tato slova patří Nelsonu Mandelovi, který smíření v JAR po desetiletích apartheidu – jakkoli pro některé kontroverznímu – zasvětil svou politiku. A dá se říci, že úspěšně
Bílá hora 1620