Před třemi lety jsme s kolegy se zastupitelstva Prahy 6 a poslancem Janem Lipavským iniciovali obnovení připomínky odvlečení československých spoluobčanů do sovětských lágrů. Tyto hrůzné bezprávní akty začaly 11. 5. 1945, tedy přesně před 76 lety. Tehdy v Praze kvetly šeříky a město oslavovalo konec války. Ten samý den unesli příslušníci ruské tajné služby NKVD a jejích jednotek SMERŠ naše spoluobčany, Čechoslováky, kteří ve dvacátých letech uprchli před stalinským terorem a našli v tehdejším Československu azyl a svůj druhý domov. Tito spoluobčané ruského, ukrajinského a běloruského původu byli protiprávně a bez soudu odvlečeni ze svých domovů do sibiřských gulagů, odkud se mnozí už nikdy nevrátili. Některé do gulagu ani neodvlekli, nýbrž je přímo zavraždili v Praze a pohodili do příkopu…
Bydleli mimo jiné i v bubenečských a dejvických domech, také v mém domě, Rooseveltově 29, kde tyto nucené deportace 11. května začaly a který tyto události připomíná pamětními deskami instalovanými v roce 1995 výborem “Oni byli první”. Jsem rád, že připomínka těchto spoluobčanů je stále živá a pietních aktů u domu se již druhým rokem účastní i náš primátor Zdeněk Hřib – primátor Prahy a zástupci městské části Prahy 6. Včera se také účastnila iniciátorka výboru „Oni byli první“, který pamětní desky instaloval, Anastázie Kopřivová, která je zároveň potomkem odvlečených. Nezapomínejme.
V minulých letech jsem psal na našich stránkách či svém blogu několik článků rozebírající tyto události a komplexně Ruský exil. Dějiny však nejlépe poznáváme skrze osudy jednotlivce, jednotlivých lidí, jednoho života…tak jsem tento rok připravil krátké nahlédnutí do jednoho z nejpohnutějších osudů tohoto příběhu odvlečení – československého legionáře, generála Sergeje Vojcechovského, kterého v květnu 1945 zajala a unesla bolševická NKVD (SMERŠ), zemřel v sovětském lágru. Byl jedním z prvních, pro koho si přišli… nahlédněme tedy společně na jeho pohnutý život…
„Bolševiky nenávidím, ale proti ruským vojákům válčit nepůjdu.”Generál ČSR Sergej Vojcechovský takto odpověděl nacistům na nabídku velet “vlasovcům” místo Vlasova. Generál dvou armád. Vlastenec dvou vlastí. Jedna vlast jej utýrala v lágru, druhá to tolerovala.
Sergej Vojcechovský se narodil na území soudobého Běloruska (pocházel z běloruské šlechty), toho času součásti carského Ruska. Získal nejlepší ruské vojenské vzdělání, včetně Akademie Generálního štábu v Petěrburgu. Od roku 1902 sloužil po celém Rusku. Během první světové války sloužil na frontě v štábních hodnostech, byl raněn, získal řadu vyznamenání. V srpnu 1917 se stal náčelníkem štábu 1. Československé divize ruské armády, v prosinci velitelem legionářského 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, od května 1918 velel československým legionářům v okolí Čeljabinsku a byl součástí vojenského kolegia Dočasného výkonného výboru československého vojska v Rusku, který velel československému vojsku, jež se v Rusku postavilo bolševikům. Během tzv. Čeljabinského incidentu – když bolševici uvěznili 10 československých vojáků – českoslovenští vojáci pod velením Vojcechovského dobyli a obsadili Čeljabinsk a vysvobodili své druhy, načež Trockij nařídil odzbrojení československých vojáků po celém Rusku. Naši vojáci si to nenechali líbit a povstali proti bolševikům. Následně se Vojcechovský s vojáky připojil k sibiřské části legií. V československém vojsku byl Vojcechovský povýšen na plukovníka a následně na generála, bojoval s našimi vojáky proti bolševikům na Sibiři, v centrálním a v jižním Rusku. V roce 1919 byl přijat v generálské hodnosti do ruských vojsk vedených admirálem Kolčakem (tzv. „vrchním vladařem Ruska” a hlavním „bílým” oponentem „rudých” bolševiků). Na Sibiři velel zprvu divizi, pak armádě. Držel se nekompromisní válečné disciplíny. Po popravě Kolčaka velel vojskům na východě Ruska, následně na jihu a nakonec na Krymu, odkud evakuoval zbytky poražené „bílé” armády do Konstantinopole, sám pak odtud zamířil do Československa. V květnu 1921 coby válečný hrdina československých legií byl přijat do československé armády a brzy získal státní občanství. Sloužil v Michalovcích, Trnavě, Brně, v roce 1929 byl povýšen na armádního generála a v roce 1935 se stal zemským vojenským velitelem v Praze. Na podzim 1938 – v době Mnichovské konference – byl velitelem 1. československé armády a byl proti tomu, aby se armáda podřídila politickému rozhodnutí Mnichova.
Byl odhodlán bojovat. Za tento postoj byl v roce 1939 vyřazen – penzionován. Za války budoval odboj v Obraně národa a byl v nemilosti u gestapa. Ovšem byl elitním ruským a československým generálem a nacisté si jej „šetřili” pro jinou úlohu. Vlasov nebyl pro nacisty optimální volbou, postrádal vše, co měl Vojcechovský – vojenský, morální a intelektuální kredit. Vlasov byl tuctový bolševik, který se dostal do zajetí a zejména pro četnou ruskou emigraci v Evropě nebyl a nemohl být autoritou. Vojcechovský nabídku odmítl. Řekl, že nenávidí bolševiky, pohrdá komunismem a neuznává vládu bolševiků, ale zabíjet ruské vojáky – děti a vnuky těch, kteří napomáhali bolševické revoluci – nebude. Nenáviděl bolševiky, ale nemohl ubližovat svému národu. Generál si prožil útrapy, které my jen sotva pochopíme. Toto rozhodnutí bylo hlasem člověka s životním nadhledem, který svou první vlast (Rusko) miloval a prošel si občanskou válkou. Miloval i svou druhou vlast (Československo) a na naší službě vždy myslel jen na dobro naší země. Zůstal věrný své první vlasti, i své druhé vlasti, miloval obě dvě zároveň, žádnou nezradil.
V květnu 1945 pana generála v Praze zajala a unesla bolševická NKVD (SMERŠ), zemřel v sovětském lágru. Byl jedním z prvních, pro koho si přišli. Tyto lidi – československé občany původem z Ruska, které sovětská „státní bezpečnost” unesla a odvlekla do lágrů nebo rovnou zabila. Bolševici byli odporné komunistické kreatury, ale nesou jen polovinu viny. Druhá polovina je naše – dovolili jsme unést naše občany a v zájmu „vyšších hodnot” jsme je de facto ponechali napospas osudu. Řeknete si: „Co jsme mohli dělat?!” A asi máte pravdu, ale to nic nemění na tom, že je to i naše vina, naše odpovědnost, připustili jsme to. Generál Vojcechovský a ostatní nebyli „nějací bezejmenní cizinci”, byli jedněmi z nás. Selhali jsme a to se již nikdy nesmí opakovat. Čest památce generála Vojcechovského a všech, koho jsme neochránili. Nesmíme na ně zapomenout. Náš národ je tou nejvyšší hodnotou, každý jednotlivý člověk je neocenitelný. Každý. A náš úkol tkví v tom, abychom ochránili život, zdraví a majetek každého občana. To je základní poslání státu a odkaz dějin našeho národa.
