Za poslední rok jsem z pozice předsedy zastupitelského klubu Pirátů na Praze 6 musel řešit, a vlastně dodnes reším, mediálně velmi výrazně pokryté kauzy spojené s bouráním (Maršál Koněv) či také stavěním (Marie Terezie) soch historických osobností na našem území. S trochou nadsázky (větší trochou) bych mohl říci, že Praha 6, resp. její zastupitelstvo, spustilo celosvětovou vlnu odstraňování soch historických osobností. Ta ovšem neplánovaně nabrala nevídaných rozměrů, že v celém světě pomalu nezůstává v oblasti soch doslova kámen na kameni. Nebyla to však Praha 6, co by byla průkopníkem odstraňování, s fenoménem odstraňování soch a jiných symbolů se ve svých dějinách setkalo mnoho zemí, některé opakovaně. Tento fenomén se většinou, leč nikoli nezbytně, pojí se změnou společenského režimu. V každém případě ale samotný podnět k odstraňování je téměř vždy impulsivní a je provázen silnými projevy emocí, které jsou zde skutečným hybatelem – v přeneseném i doslovném významu slova. Kamenné, kovové či jiné monumenty jsou v předmětný okamžik symbolem příšery z minulosti, kterou bojovníci o budoucnost porážejí, zatímco skuteční lidé, které onen kus neživého materiálu zpodobňuje, jsou většinou už dávno na pravdě Boží. Při troše snahy není obtížné pochopit pocity a pohnutky těch, kteří touží odstranit tu či onu sochu, otázkou ovšem je, zda toto odstraňování je vůbec dobré a hlavně, jaký má smysl.
Nahrazení mýtu mýtem
Z obecného pohledu se při změně společenského a politického režimu, naposledy např. při rozpadu východního bloku (myslím rozpad SSSR jako celku samotného, i s jeho satelity, kam se řadíme i my) jeví odstraňování soch „vůdců“, z nichž někteří pěstovali vlastní kult, jako přirozené. Po třiceti letech ale můžeme v řadě případů, většinou od nás na východ, konstatovat zajímavý vývoj a vystřízlivění z prvotního nadšení z těchto demontáží. Tak kupř. ve Střední Asii novodobí „vůdci“ – bez výjimek bývalí čelní místní reprezentanti komunistické strany SSSR – odstranili sochy Lenina, aby je brzy nahradili sochami sebe samých a to dokonce za svého života. V Rusku se sochy Lenina tolik neodstraňovaly, zato režim se po Jelcinových letech bujaré kriminality a anarchie ustálil v jakési bizarní plutokratické obdobě SSSR v čele s lidmi bytostně identickými těm z dřívějších dob. Tito lidé zatím nestaví sochy sobě samým, namísto toho demostrativně ochraňují sochy (ba i mumie) sovětských stranických vůdců, čímž do nich promítají i sebe. Socha konkrétního člověka totiž někdy není jen sochou jednoho člověka, lidé v ní, při správné dlouhodobé „masáži“ státních médií, začínají vidět i současné vládce, kteří vytvořili obávanou světovou velmoc, po níž je stále patrná silná nostalgie.
Demokracie na prvním místě
Lidem byla, je a vždy bude vlastní touha ničit symboly minulosti, pokud se s ní již neztotožňují. Jsou to ale jenom symboly. Za první republiky se odstraňovaly symboly Rakouska-Uherska, ale československé právo bylo založeno na recepci rakouskouherského práva. Francouzi odstraňovali po revoluci symboly monarchie, brzy poté se mnozí z nich stali obětmi jakobínského teroru, aby se pak znovu vrátili k monarchii, a to hned v několika variacích. Křesťané se po Ediktu soluňském pustili do likvidace pohanských chrámů, často zdobených díly nejlepších mistrů antiky, protože v sochách spatřovali démony a konečně dostali volnou ruku k „boji“ s nimi. Podobně postupují islámští fanatičtí fundamentalisté, vzpomeňme např. na odstřelování soch Budhy Talibánem v Afghánistánu. Jenže socha je jenom socha, v lepším případě umělecké dílo, v horším kýč, ale stále jenom socha. Její likvidace nezmění minulost, nezlepší současnost a nezajistí budoucnost. To ovšem určitě neznamená, že by každý stát či každé město mělo být veřejným muzeem všeho, co se kdy postavilo a všech osobností, co kdy tam měli sochu. Osobně jsem v rámci svého světonázoru přesvědčen, že demokracie a informovaná svobodná volba má vždy přednost, že ulice či park, kde je umístěna socha či pomník je také „obývacím pokojem” nás všech, co kolem bydlíme. Chodíme kolem nich každý den do práce, naše děti se ptají, co znamenají. Jako vrchol složitě nabyté svobody a demokracie považuji to, že sami obyvatelé mohou říci, v jakém prostředí chtějí žít a kdo má být tím hrdinou či událostí, které má náš “obývací pokoj” připomínat a o kterých chceme s našimi dětmi hrdě mluvit. To byl i případ odstraňování sochy maršála Koněva na Praze 6, kde jsme jako Pirátská strana navrhovali místní referendum – neúspěšně. Po té jsme alespoň respektovali svobodnou vůli volených zástupců, kteří se pro odstranění pod vlivem velmi nepěkné kampaně vůči sobě samým demokraticky rozhodli.
Future Matters
Co však považuji za naprosto nejdůležitější a zásadní je, abychom nezapomínali (i přes to, že to bude znít banálně a zjednodušeně), že kromě symbolů historie existuje i opravdová realita. Často energie, kterou vkládáme do boje se symboly minulosti, zoufale chybí při boji o současnou a budoucí realitu. Současnost a budoucnost se nerodí samy a nejsou vedlejším produktem včasného či opožděného vyrovnávání se s minulostí. Minulost bychom měli znát a neměli zapomínat, ale také bychom neměli zapomínat, že současný výklad minulosti nemůže nikdy plně odrazit její skutečnou podobu a že budoucnost je pouze v našich rukách. Je nesmírně důležité vědět a neustále připomínat, jakých zvěrstev se v minulosti dopustili komunisté, nacisté a další zločinné režimy a osobnosti. Pro současnost a budoucnost je ale také důležitější se mít na pozoru před těmi, kdo jsou podobného duchu a konání jako např. komunisté v padesátých letech. Řada těchto lidí politicky působí úplně jinde, než v KSČM. Někteří kdysi byli v KSČ, jiní nikoli, ale mentalita a duch těchto politiků jsou pro společnost zhoubné. Nejde o stranickou příslušnost, ale o charakter, typ člověka. Pod novými názvy a novými metodami tito lidé dělají totéž, co komunisté v ČSR po druhé světové válce: líbivými hesly oklamávají společnost, zneužívají stát a národ pro svůj sobecký prospěch a okrádají nás všechny o důstojnou současnost a budoucnost. Až příště budeme vkládat velkou energii do boje s neživými symboly minulosti, měli bychom si dobře rozmyslet, zda ji raději nevložit do boje se živými “symboly” toho zla, které v sochách hledáme právě v minulosti.
Koněv po odstranění – veřejný prostor trpí