Včera jsem viděl premiéru dokumentu Velký vlastenecký výlet. Filmu jsou teď „plné“ noviny. Netřeba si představovat, ani říkat pointu. Jen pár úvah mi dovolte. Po filmu… dlouhý potlesk ve stoje, prosba, abychom neútočili (slovně) na protagonisty.. trochu tíživý pocit… každopádně doporučuji všem.
Režisér Robin Kvapil, v neposlední řadě s mojí drahou kolegyní z mnoha ukrajinských projektů Lucie Řehoříková, která dělala celému štábu průvodce, v něm bere tři otevřené české popírače ruských zločinů na Ukrajinu přímo do epicentra války – mezi ruiny Charkova, k masovým hrobům v Izjumu, do dětské školky v podzemí, na místa, kde „liberální lži“ mají podobu dětských bot na hromadě suti nebo pána, co přišel o celo rodinu, včetně 3 vnuků. Spojení „liberální lži“ je přímo spojení od jednoho z protagonistů ve filmu..
Nejsilnější momenty? Je jich více, asi obecně poznání, jak hluboko může zajít potřeba chránit si vlastní realitu. Dostáváte data, fakta, jste na místě. A stejně si svou realitu držíte, navzdory všemu. Jak je toto možné, nemám odpověď.
Film není jen o válce, ale o našich hlavách:
Vidíte, jak se přesvědčení brání i tváří v tvář tomu všemu, faktům, detailům – selektivní logikou, útěkem do detailů („ten písek je moc jemný na hroby“), nebo prostým „já tomu prostě nevěřím“.
I tam, kde probleskne lidskost a není ji jako málo u všech protagonistů, to samozřejmě bylo sympatické – ale zůstává jádro víry v „ruský svět“, který porazí (snad zaznívá, že i zničí) zlotřilý evropský liberalismus.
Přemýšlím nahlas, co je klíčem… asi strach je klíč: strach ze změn, z „zelených výmyslů“, ze světa, který se vymyká kontrole a porozumění. V tomto strachu je najednou Rusko ochránce před těmito přízraky. Děsivé.
Photo já a Stanislav Krupař / Bontonfilm