Jen stručně na úvod – Praha jsme my, metropolitní plán má sloužit lidem, kteří v Praze žijí. Ne těm, kdo tu chtějí rychle postavit, prodat a zase odejít.
Mrzí mě, že se zastupitelé napříč stranami rozhodli plán podpořit, aniž by trvali na tom, že hlas občana není formalita. Že participace není otravná povinnost před razítkem. Že Praha nejsou metry čtvereční podlažní plochy – ale lidé. Naše domovy, stromy, parky, babičky na lavičkách, děti na pískovištích, sousedi, dvorky atd.
Ale blíže:
Nechci nikoho podceňovat. Spíš jsem přecenil sám sebe a svou dobrou vůli. Léta jsem věřil, že když se sejdou dobré úmysly, slušná odbornost a pořádný čas… vznikne něco dobrého. Že čtrnáct let příprav nějakého plánu prostě musí znamenat kvalitu. Že tolik chytrých lidí přece nemůže pochybit. A pak se ráno probudíte, otevřete dokumenty Metropolitního plánu, posloucháte/čtete hodiny diskusí a rozhovory s lidmi z Prahy 2, 5, 6, 9, 11, 12 nebo 15… a dojde vám, že se mýlíte. Asi tak jako ve slavném a mém oblíbeném citátu: „Snažili jsme se to udělat co nejlépe. A dopadlo to jako vždy.“
Metropolitní plán je past
Past, na které se v zásadě shodnou Praha Sobě, ODS, většina Pirátů (velká čest výjimkám) i ANO. To je samo o sobě podezřelé, ale dalo by se za určitých okolností pochopit. Je to ale past, kterou si Praha sama na sebe nastraží, a která sklapne až ve chvíli, kdy už s tím nepůjde nic dělat. Až vyrostou věžáky tam, kde stály dvojpodlažní vily. Až zmizí izolační zeleň podél magistrály. Až se v pražské pánvi v létě bude dýchat ještě hůř než dnes… a ono bude, tedy podle nového plánu. Mizí stromy, mizí odpočinkové zóny, mizí život.
A nejhorší na tom je, že se tváří jako pokrok. A je to tak komplexní a rozsáhlý materiál, který se v poslední době neustále mění, abychom ho nechápali ještě více. Ta past sklapne, až bude pozdě.
Kdo to vlastně píše?
Začnu otázkou, která mi nejde z hlavy už několik týdnů. Kdo Metropolitní plán vlastně píše?
Volení zástupci? Sotva. Kverulant ve své analýze ukázal něco zarážejícího – Metropolitní plán ignoruje i vlastní usnesení Zastupitelstva hlavního města Prahy. Tedy: zastupitelé něco demokraticky odhlasují, podepíšou, dají tomu razítko… a v dokumentu, který má řídit Prahu na desítky let dopředu, to prostě není. Vypadlo to. Nebo to nikdo nezapsal. Nebo to někdo zapsat nechtěl.
Není snad tohle moment, kdy by si měl každý zastupitel říct „dost“?
Plánovací smlouvy s monstrózním korupčním rizikem
Architekt Tomáš Vích, dlouholetý urbanista a odborník ve svých analýzách na blogu Seznam Médiu pojmenoval přesně to, co se mi celé dny nechtělo věřit, ale nebyl jsem schopen to popsat, jako je např. to, že metropolitní plán nepředepisuje pro rozvojová a transformační území povinné regulační plány. Tedy ten detailní krok, kde by bylo vidět každý dům, každý strom, kde by byly jasné výšky, šířky, počty bytů, vybavenost a předem domluvené kontribuce. To je ten pověstný ďábel v detailu.
Místo toho? „Plánovací smlouvy“ mezi radnicí a developerem. Tedy vyjednávání jeden na jednoho, za zavřenými dveřmi, bez jasných pravidel, bez veřejné kontroly, bez možnosti odvolání. Vích to nazývá „monstrózním korupčním rizikem“. Já bych řekl ještě jinak: je to zhasnutí plánování. Vypnutí všech pojistek. Kam to vede, jsme viděli na Praze 6 v mém „oblíbeném“ tématu vil na Špejcharu, kterému se léta věnuji na stránkách www.zachrantevily.cz i ve své práci zastupitele. Konkrétně popsáno zde. Tato konkrétní plánovací smlouva zde je extrémně nevýhodná pro obec, devastující pro lokalitu a místní, kontribuce směšné, dehonestující (za stavbu plochy cca pro 200 bytů, obrazně řečeno, dostaneme něco jako 1 byt). Totální rezignace na veřejný zájem. A to uvidíme v celé Praze.
Stavíme pro koho? Stojí nám to vůbec za to a nemáme jiné řešení?
Z každé strany na nás dopadá mantra: musíme stavět, stavět, stavět! Jinak ceny porostou! Jenže… ony rostou už teď. Geometricky. Rok co rok. Přidejte si k metru čtverečnímu deset tisíc korun a nespletete se. Už mnoho let po sobě. Proč asi?
Protože většina nových bytů a velká část starých v Praze už dávno nejsou domovy. Jsou to investiční komodity. Vklady místo banky. Suplují důchodový systém anebo zisky pro pár lidí a fondů. Spekulace zabalená do skla a betonu. A staví se dál.
Projděte se večer kolem nových rezidencí v Karlíně, na Smíchově, v Holešovicích, ve Vysočanech. Spočítejte si svítící okna. V některých domech máte pocit, že vám naproti svítí pět bytů ze čtyřiceti. Po Praze obchází desítky tisíc prázdných bytů – odhady mluví až o šedesáti, sedmdesáti tisících. Nikdo v nich nežije. Nikdo tam nevaří, nesvítí. Je to mrtvý kapitál na nejcennějších adresách v zemi. V tom nejcennějším, co máme, v našem životním prostoru.
A přesto má Metropolitní plán počítat s 350 tisíci novými byty. Zopakuju to. Tři sta padesát tisíc. To je zhruba tolik bytů, kolik jich má celé Brno. Druhé největší město republiky. Přidáme do Prahy celé Brno. Z velké části nejspíš zase pro investory, kteří v něm nikdy nebudou bydlet.
Dovedeme si představit, co to udělá s dopravou? S kapacitou vodovodů, kanalizace, škol, nemocnic, veřejné dopravy? S ovzduším v pražské pánvi, kde se v létě už dnes špatně dýchá?
Já tedy ne. A obávám se, že nikdo na IPRu, který to tak tlačí, si tu otázku ani vážně nepoložil. Nebo si ji položil – a odpověď zněla: „Však ono se nějak…“
A jen tak na okraj o tom, co masivní stavební horečka dělá s českým venkovem – odkud Praha dál nasává mladé lidi, učitele, doktory, zubaře a hasiče – ani nemluvíme. Každý starosta z malé obce na Vysočině nebo v jižních Čechách vám potvrdí, že jeho škola každý rok zápasí o to, aby přežila. Tzv. braindrain z regionů jako téma v Metropolitním plánu neexistuje. Praha existuje jakoby ve vakuu. Sama pro sebe. A pro investory, ne pro lidi. Ale v Praze se má především žít, ne? Ale otázka regionálního braindrainu by byla na samostatný článek, není to podstata tohoto článku.
8000× připomínek – „Nebude vyhověno.“ Hláška, která by mohla být symbolem Metropolitního plánu.
Z mého pohledu? Totální prohra veřejného zájmu nad zájmem developerským.
Participace v územním plánování má svůj smysl. Občan, spolek, sousedská iniciativa nebo městská část napíše připomínku, úřad ji věcně vypořádá, argumenty se zváží, něco se přijme, něco zamítne – ale s odůvodněním. Tak to má fungovat. Tak to zákon předpokládá.
V praxi to dopadlo úplně jinak. Z osmi tisíc připomínek skončila drtivá většina jednou jedinou větou: „Nebude vyhověno.“ Bez věcné debaty. Bez argumentu. Bez ochoty hledat kompromis. Často i bez zdání, že si někdo tu připomínku vůbec přečetl.
A to už není procesní vada. To je výsměch. Pohrdání lidmi, kteří si dali tu práci. Kteří obětovali víkendy, pročítali stovky stran, konzultovali s architekty, scházeli se po večerech v hospodách a tělocvičnách. Maminky s dětmi, důchodci, advokáti, učitelky, řemeslníci. Ti všichni si zaslouží odpověď. Ne formulář.
Spolky bojují dál – v Roztylech, Komořanech, Klánovicích, na Šestce, v Hostivaři. Statečně, profesionálně, s kalkulačkou v ruce. Jenže s každou další stránkou vypořádání je jasnější, že se nehraje o obsah. Hraje se o čas. A ten běží proti nám.
To není projednávání s veřejností. To je výsměch.