Když jsem přemýšlel, jestli tradičně něco napíšu na Velikonoce, radostné oslavy Vzkříšení Spasitele a oslavy radosti z věčného života, ať již tedy slavíme tento týden dle Gregoriánského či příští týden dle Juliánského kalendáře…, přemýšlel jsem, zda nasdílím zajíčka či vajíčko a něco hezkého, řekl jsem si ne. Zkusím to jinak. Zkusím připomenout aktuální pohled a rozbor uprchilcké krize, protože regulérním uprchlíkem byl i Ježíš Kristus, o kterém celé Velikonoční svátky jsou… a jak tento později, když svou uprchlickou anabázi jako miminko přežil, řekl:,
„Cokoliv jste učinili jednomu z nejposlednějších lidí, mně jste učinili…“ (srov. Mt 25,40)
Nedávno jsem byl přítomen jako reprezentant MKČR vzpomínkového aktu Dne Komenského a udělování prestižní Ceny Komenského (mchd. Komenský je taky uprchlík), která byla letos nesmírně aktuálně udělena Tineke Ceelen, což je ředitelka Nadace pro uprchlíky, která dlouhodobě pomáhá v krizových oblastech, které čelí uprchlický vlnám, pomáhala v afrických zemích, v minulém roce i na Ukrajině v celém Holandsku se těší velkému respektu.
Cenu Komenského obdrží každoročně člověk, jenž se v duchu Komenského myšlení výrazným způsobem angažoval ve společnosti a lidských právech. Laureátka měla u příležitosti převzetí ceny působivý projev, který se mě opravdu dotkl, je ostrá, přímý, možná trochu nekompromisní… a proč to tedy vlastně celé sdílím… – až se zase budeme koukat na naše spoluobčany křičící na Václaváku a strhávající ukrajinské vlajky z Národního muzea… nebo poslouchat některé naše politiky, kteří nám sdílejí zajíčky, vajíčka a obrázky Krista… vzpomeňme si na to, jaké je skutečné poslání křesťanství, ke kterému se tak rádi jako civilizace hlásíme a které Velikonocemi oslavujeme..
Slíbil jsem ve své gratulaci paní Ceelen, že o projevu budu mluvit a zveřejním ho, s čímž ráda souhlasila, plním tedy svůj slib. Jen upozorňuji, není to veselé čtení. ⤵ – Za výraznou pomoc s překladem děkuji paní Michaele Židkové.
Projev Tineke Ceelen, ředitelka nadace Stichting Vluchteling (Nadace pro uprchlíky) 18. 3. 2023, Naarden, Holandsko:
Dámy a pánové,
je mi velkou ctí, že zde mohu dnes stát. Dojímá mě, že jsem dostala cenu za svou angažovanost ve prospěch uprchlíků, cenu, která nese jméno někoho, kdo strpěl život plný neštěstí, a přesto našel sílu postavit se za druhé. Jan Amos Komenský chtěl něco velmi prostého, vlastně něco docela normálního, a to soucit s druhým, který měl v životě méně štěstí. Stejně jako tehdy, tak i dnes, o stovky let později, to zdaleka není samozřejmostí.
V průběhu mého profesního života jsem hovořila se stovkami uprchlíků v mnoha zemích. Od Konga po Somálsko, od Kolumbie po Curaçao, v Afghánistánu a velmi nedávno také na Ukrajině a na Balkánu a také tady v Nizozemsku.
Jeden Afghánec, na útěku před Tálibánem a nový obyvatel města Rosmalen, mi tuhle napsal: „V Afghánistánu bych zemřel jednou, tady umírám každý den.“ Taková slova jsem slyšela v mnoha podobách z mnoha úst.
Další příklad, v Keni byly stany nové a zářivě bílé. Tmavě červená, na železo bohatá půda, na které stály, byla uhrabaná. Široko daleko nebyl ani strom, a tedy ani stín a teploměr ukazoval hodně přes 40 stupňů Celsia. Lidé, kteří se v ty dny nastěhovali do stanů byli převážně uprchlíci z Burundi a Konga, prchající před brutálním násilím ve své zemi. V táboře Kakuma je doprovázelo asi 80 000 dalších uprchlíků ze zemí, jako je Súdán, Eritrea a Somálsko a také znepokojivé množství hadů a štírů, kteří se na rozdíl od lidí, cítili v suchu a horku jako doma. Tábor Kakuma se stal jakýmsi obrovským slumem, jehož obyvatelé čekali celé roky, doufali v zázrak a nějakou perspektivu pro budoucnost.
V tom táboře se k nám připojil otec a jeho dospívající syn. Otec mluvil několika jazyky a pomáhal nám komunikovat s nově příchozími uprchlíky. Moje pozornost byla jinde a v jednu chvíli jsem koutkem oka zahlédla, že otec a syn odcházejí pryč. Ruku v ruce, ramena shrbená. Dohnala jsem je, abych otci poděkovala za jeho překladatelskou práci. On se na mě podíval s vyhaslými očima a rezignovaně řekl: „Jako bychom už byli mrtví, můj syn a já“.
Na světe je v současné době rekordní počet uprchlíků. Více než 100 milionů mužů, žen a dětí bylo nuceno narychlo opustit své domy, většinou jen s oblečením, které měli zrovna na sobě. Od okamžiku, kdy za sebou zavřeli dveře, se jejich životy navždy změnily. 84 % z nich skončí v chudých sousedních zemích a musí přežívat s minimální podporou. Ti, kteří skončí v uprchlických táborech v nich žijí průměrně 17 let. Rodiče nevidí budoucnost pro své děti, protože v táborech jsou často velmi omezené nebo žádné možnosti chodit do školy nebo se vzdělávat. V případě nemoci, lze jen doufat, že pomoc bude dostupná včas. Na všechno se stojí fronty, a to hodiny, dny, měsíce a někdy i roky. V mezičase byste měli být vděční za stan poskytnutý Úřadem vysokého představitele OSN pro uprchlíky, deku od Červeného kříže, školní sešit od UNICEF, vodu od Oxfamu a potravinový balíček od nizozemské Nadace pro uprchlíky. To všechno s logem, abyste nezapomněli, že existujete z milosti charity. Po základní škole není příležitost k dalšímu vzdělávání, kromě kurzu výroby mýdla nebo pletení košíků. Nejenže žijete z milosrdenství, ale jste také nucení žít život v nečinnosti. Nemáte budoucnost, nikde vás nechtějí, nikdo vás nechce.
Evropa v čele s Nizozemskem se domnívá, že uprchlíci by měli být umístěni ve svém „vlastním regionu“. Tenhle region zahrnuje země jako Uganda, Pákistán, Kolumbie nebo Čad. Jen velmi malá část osob na útěku se přesune na bohatý západ. Tuto malou část považujeme za přespříliš. A tak investujeme miliony do ochrany hranic, kilometrů ostnatého drátu a plotů a takzvaných hotspotů na okrajích Evropy. Tábory na odlehlých místech s tvrdým režimem pro lidi, kteří tam žijí. Zacházení s uprchlíky na okraji naší společnosti hodnot je kruté a nepřátelské vlastně všude.
Naše země také často mluví o uprchlících hrubě. Azylová politika se stává více a více nehostinnou. Před státními volbami před několika dny zaznělo mnoho ostrých slov o lidech, kteří žádají Nizozemsko o ochranu a novou budoucnost. Koneckonců, volby nevyhrajete s milou historkou o uprchlících. A přitom obraz vykreslující uprchlíky jako hrozbu naší zemi a našemu způsobu života vytvořily samy politické strany. Z přijímání uprchlíků se u nás takový chaos nestal náhodou. Zorganizovaný chaos se označil za krizi a je používán jako ilustrace, která má ukázat, že: „to nemůžeme zvládnout, že nás uprchlíci zahlcují“.
Příběh Jane z Demokratické republiky Kongo dokazuje, že uprchlíci nejsou jen bezmocná a zranitelná stvoření. Jane zavraždili celou rodinu přímo před očima, potom byla několik měsíců přivázána ke stromu a znásilněna nespočtem mužů. Nakonec ji nechali napospas smrti. Nyní, po letech, Jane stále nemá kontrolu nad svými střevy a močovým měchýřem, a to ani po několika operacích. Ale má kontrolu nad svým životem. Jane prochází vesele a se vztyčenou hlavou nemocnicí v Jižním Kivu a pomáhá stejně trpícím. Jane ukázala, že člověk může překonat i to nejhorší, pokud dostane pomocnou ruku a ochranu, jak jsme se také společně dohodli po druhé světové válce a stanovili v mnoha dohodách.
Zdá se, že dohody o ochraně lidí na útěku se staly bezcennými. Úmluva o uprchlících se stala mrtvým dokumentem. V roce 2023 budou humanitární pracovníci obviněni z pašování lidí a špionáže. Za záchranu lidí, kteří neumí plavat, z potápějících se gumových člunů nebo za svezení vyčerpaných uprchlíků, kteří to mají do nejbližšího města kilometry, si můžete v zemích jako Polsko, Itálie nebo Řecko vysloužit pořádný trest odnětí svobody. Mořské právo, Úmluva o uprchlících, Úmluva o právech dítěte, obyčejná slušnost a lidskost, a dokonce ani Všeobecná deklarace lidských práv nám nejsou svaté. A svět zatím hoří.
Extremistické skupiny v Sahelu rostou a daří se jim. Velké části Mali, Nigérie a Nigeru se staly příliš nebezpečnými na to, aby zde zcela zbídačeným obyvatelům pomáhali západní humanitární pracovníci. Ani nemusíme mluvit o Afghánistánu a teroru Tálibánu. Více než 90 % Afgánců žije pod hranicí chudoby. Nová vlna násilí vypukla v Kongu, statisíce civilistů již poněkolikáté prchly. Miliony lidí musely opustit své domovy a vlast kvůli válce na Ukrajině. A bohužel jsem zdaleka nevyčerpala výčet válek, konfliktů a utrpení.
Svět rozhodně není v dobrém stavu. A svět patří nám všem. Otci a synovi z Burundi v keňském táboře Kakuma, stejně tak Jane z Konga, Vám a mně.
Ploty, psi, zdi, ostnaté dráty, nenávist, nadávky a stěžování, tedy souvislosti, ve kterých je dnes normální mluvit o zranitelných lidech, nejsou součástí řešení, ale součástí problému. Řešení spočívá v projevech lidskosti, solidarity, péče a úcty k životu a blahu druhého. Zásadní je právo na vzdělání, odbornou přípravu, práci, aby člověk mohl dát svému životu smysl a hodnotu a byl přínosem pro společnost, ve které se jako uprchlík ocitne. Děti by měly mít možnost se rozvíjet, rodiče by měli mít možnost postarat se o vlastní živobytí, aby léta v pozici uprchlíka nebyla promarněná. Léta nečinnosti a závislosti ničí víc, než se dá kdy napravit. Uprchlíci mohou být cenným přínosem pro společnost, v níž se ocitnou, stačí se podívat na Jane a na Jana Amose Komenského, po němž je pojmenováno mnoho vzdělávacích institucí v Nizozemsku.
Naší povinností je umožnit uprchlíkům zůstat lidmi.
Jsem vděčná za uznání naší práce, které se mi dnes dostalo. Komenského cenu beru jako povzbuzení k tomu, abych pracovala ještě s větším odhodláním poskytovat více, rychleji a lépe pomoc těm nejzranitelnějším, ať už jsou kdekoliv na světě.
Tineke Ceelen
Den Komenského, 18. března 2023
Originál přednesen v nizozemštině.
Do češtiny přeloženo z anglického překladu nizozemského originálu.
