Praha 6 a vily na Špejcharu jako laboratoř, kde se v tichosti zkouší, jak z našeho města udělat developerský supermarket.
Začnu u nás doma, na Šestce, ale píšu vlastně o celé Praze. Protože to, co se dnes děje na Praze 6, není žádný lokální spor o pár vil. Je to zkušební provoz. Laboratoř. Nejdřív se něco nenápadně vyzkouší v jedné čtvrti, a když to projde, roztáhne se to přes celé město. Vily na Špejcharu jsou přesně takový pokus. A Metropolitní plán, nový územní plán Prahy, je ten samý princip nasazený rovnou na všech deset pražských obvodů. Když pochopíte, co se stalo na Šestce, pochopíte i to, co čeká Karlín, Smíchov, Vysočany, Roztyly nebo Klánovice.
Léta jsem věřil, že když se sejdou dobré úmysly, slušná odbornost a pořádný čas, vznikne něco dobrého. Že čtrnáct let příprav Metropolitního plánu prostě musí znamenat kvalitu. A pak se jednou ráno probudíte, otevřete ty dokumenty, posloucháte hodiny diskusí s lidmi z Prahy 2, 5, 6, 9, 11 nebo 15 a dojde vám, že jste se mýlil.
Tenhle text je o jedné pasti. O pasti, kterou si Praha nastražila sama na sebe a která sklapne až ve chvíli, kdy už s tím nepůjde nic dělat. Až vyrostou věžáky tam, kde stály dvojpodlažní vily. Až zmizí zeleň podél magistrály. Až se v pražské pánvi bude v létě dýchat ještě hůř než dnes.
Co je vlastně ten genius loci?
Genius loci je z latiny „duch místa“. Neopakovatelná atmosféra. Ta krásná vilová zástavba Bubenče, Dejvic, Střešovic, Hanspaulky. Velkorysá zeleň, lidské měřítko, kvalita. Není to sentiment. Je to měřitelná urbanistická hodnota, popsaná v odborné literatuře. A hlavně: je to veřejný zájem chráněný zákonem. Chrání ho stavební zákon, zákon o památkové péči i Listina základních práv a svobod. „Vlastnictví zavazuje,“ stojí v jejím článku 11. Nesmí být zneužito na úkor druhých.
A přesně tenhle veřejný zájem naši politici přestali hájit.
Praha 6 jako výstražný příklad
V listopadu 2025 schválila radnice Prahy 6, o jediný hlas, plánovací smlouvu k vilám na Špejcharu. Developer nechal architektonicky cenné vily 25 let záměrně chátrat. Seděl ve svém daňovém ráji a čekal, až mu spadnou na hlavu. A město ho za to odměnilo. Povolilo nárůst zastavěnosti o téměř 700 procent. Za plochu zhruba pro 200 bytů dostane obec kontribuci ve výši jednoho jediného bytu. A radnice se ve smlouvě sama zavázala, že už nebude podávat žádné námitky. Vzdala se svého nejsilnějšího nástroje ochrany. Participace? Naplánovala se s velkou slávou, developer nám ji nechal zaplatit i s (doslova) koláčky, a pak byla naprosto ignorována.
To není kompromis. To je kapitulace. Kapitulace na veřejný zájem.
A teď to samé pro celou Prahu
Metropolitní plán počítá s 350 tisíci novými byty. To je zhruba tolik bytů, jako má celé Brno. Z velké části zase pro investory, kteří tu nikdy nebudou bydlet. Přitom už dnes po Praze obchází desítky tisíc prázdných bytů, odhady mluví o šedesáti až sedmdesáti tisících. Mrtvý kapitál na nejcennějších adresách. A z osmi tisíc připomínek občanů k návrhu Metropolitního plánu skončila drtivá většina jednou větou: „Nebude vyhověno.“ Bez debaty. Bez argumentu. To není projednávání s veřejností. To je výsměch.
A teď to nejhorší. K Metropolitnímu plánu se také letos, v roce 2026, přidává Babišova novela stavebního zákona. Ruší závaznost stanovisek odborných orgánů. Zavádí „odchylku“ schvalovanou radou za zavřenými dveřmi, bez veřejnosti. Umožní navýšit stavbu až o 25 procent zrychleně. Památkáři přestanou vydávat závazná stanoviska i v historickém centru Prahy, které je památkou UNESCO. A ochranná pásma, pokud se do dvou let znovu nevyhlásí, prostě zaniknou.
Dvě věci samy o sobě špatné. Dohromady nástroj, jak Prahu proměnit tak, že ji nepoznáme. Mocní se opět domlouvají, navenek soupeři, ale ve skutečnosti jim nezáleží na lidech.
Praha jsme my
Praha nejsou metry čtvereční podlažní plochy. Jsou to naše domovy, stromy, parky, my na lavičkách, děti na pískovištích. Metropolitní plán má sloužit lidem, kteří tu žijí. Ne těm, kdo tu chtějí rychle postavit, prodat a zase odejít. To se dělo v minulosti, děje se teď a bohužel, bude se dít i v budoucnu, pokud radikálně nezakročíme.
Neslíbím vám zázraky. Ale slíbím vám, že se nevzdáme. A proto je pro mě jasné, kde je dnes jediná rozumná volba. Je jí kandidátka JSME PRAHA na magistrát pod vedením Jany Komrskové. Ona je jediná, kdo prokázal skutečnou odvahu se Metropolitnímu plánu postavit, pojmenovat jeho rizika a hájit veřejný zájem tam, kde ostatní jen mlčky zvedli ruku.
Otázka na závěr zní jednoduše. Necháme si Prahu vzít? Nebo si ji ohlídáme, dokud je čas?
