Lví silou aneb život hrdiny Pražského povstání – Karel Kutlvašr. Řidil Pražské povstání, komunisti ho pak zavřeli…
„Nemohl jsem souhlasit s praktikami komunistické strany, které mi připomínaly odezvu totalitního německého režimu,“ řekl pan generál u výslechu státní „bezpečnosti“ v roce 1948, kam jej odtáhli z koupelny jeho bytu, do kterého vtrhli uprostřed dne.
Dnes je 5. 5. 2021 – výročí Pražské povstání.
Stála se mi velká čest. Byl jsem pověřen vojenským velením – v případě, že Praha potřebuje obranu.“ řekl 3.5.1945 – dva dny před Pražským povstáním, Karel Kutlvašr, velitel pražského povstání, generál, následně vězeň komunistických věznic.
Dnes si připomínáme výročí Pražského povstání. Výročí nejsou data a fráze, přátelé. Jsou to lidé. Lidé velkého ducha, lidé cti. Jedním z takových lidí byl pan generál Karel Kutlvašr, velitel Pražského povstání.
Čest bránit hlavní město, čest bránit vlast, čest za to zemřít. Nic nevystihuje osobnost Karla Kutlvašra tak přesně. Byl z rodiny zemědělců z Vysočiny, odmalička byl zvyklý pracovat od nevidím do nevidím. Za první světové války sloužil v československých legiích, kde získal mnoho vojenských vyznamenání. V bolševiky mrzačeném Rusku našel i svou životní lásku (Jelizavetu), která vždy věrně stála po jeho boku. Pan generál byl vlastencem a vždy stál na straně pravdy. Netajil se proto kritikou komunistů, což se mu stalo osudným. Ale on prostě nemohl jinak.
„Nemohl jsem souhlasit s praktikami komunistické strany, které mi připomínaly odezvu totalitního německého režimu,“ řekl pan generál u výslechu státní „bezpečnosti“ v roce 1948, kam jej odtáhli z koupelny jeho bytu, do kterého vtrhli uprostřed dne.
V souvislosti s panem generálem mě napadá mnoho charakteristik, ale dnes moc chci zmínit jednu: důstojnost. Když byl v roce 1949 s dalším 12 odsouzen ve vykonstruovaném procesu na doživotí, tak zavelel: „Naposledy na můj povel! Pozor! Dvojřad nastoupit! Vpravo v bok! Pochodem vchod!“ A začal zpívat vlasteneckou píseň – hymnu Sokola – „Lví silou“
Komunisté jej propustili z vězení za 12 let – v roce 1961 – a hned mu sdělili, že se musí okamžitě „zapojit“ – najít si nějakou (dělnickou) práci, – jinak nedostane penzi. Stal se nočním vrátným v někdejším Nuselském pivovaru. Nedlouho poté zemřel na infarkt, v 66 letech.
Jeho osud je i osudem naší republiky. Hrdinně vybojovaná mladá republika byla ani ne po 20 letech obsazena nacistickým Německem a radost z osvobození v 1945 brzy vystřídala hořkost komunistické uzurpace. Karel Kutlvašr se nikdy nevzdával, vždy bojoval. A když nešlo bojovat – byl trpělivý. Byl gentleman, měl nadhled, nebyl banální ani malicherný. Byl to opravdový Čech. Pamatujme na něj.
Nikdy nezapomeneme na všechny hrdiny, kteří umírali, abychom my mohli žit.