„Kamarádi vzdejte se, nic se vám nestane. Mně se také nic nestalo. To jsem já Karel Čurda.“
Dnes je tomu 81 let od smrti hrdinů československého protinacistického odboje – Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, Adolfa Opálky, Josefa Bublíka, Jaroslava Švarce, Jana Hrubého a Josefa Valčíka. Byli udáni výše zmíněným Karlem Čurdou a v kryptě se zastřelili, než aby padli do rukou nácků.
Dobové foto via Anthropoid 1942.
Čurdova zrada, jehož udání z 16. června vedlo k odhalení jejich úkrytu, stála na počátku konce parašutistů, kteří zosnovali jeden z největších činů českých dějin, vojenskou operaci, úspěšný atentát na Heydricha, architekta nacismu a třetí říše, jednoho z architektů holocaustu, kata českého národa.
Dnes jsem položil, spolu s ústavními činiteli a jménem Ministerstva kultury České republiky a ministra Martina Baxy květiny k památníku těchto událostí v chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Nezapomeneme.
Je to také velký a pohnutý den mé Pravoslavné církve – asi víte, že z ní pocházím, dědeček byl Volyňský Čech, pravoslavný kněz, v pravoslavné církvi jsem vyrůstal. BTW. o pravoslaví se lživě zmínil i Heydrich ve svém “slavném” projevu v 2. října 1941 v Černínském paláci v Praze o plánech s naší zemí: „Slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor (pozn. od Němců) pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví“.
Je to tedy velký den té části Církve, co se zlu staví, té části co navazuje na sv. biskupa Gorazda (Matěje Pavlíka) a kněze Vladimíra Petřeka, kněze Václava Čikla a laika Jana Sonnevenda a mnohé další pravoslavné křesťany, kteří pomohli parašutistům s úkrytem a pomáhali odboji jako celku. Zaplatili za to životem 4. 9. na střelnici v Kobylisích. Jejich rodiny a spolupracovníci byli pa popraveni v Mauthausenu 24. 10. 1942. Celkem jich bylo 264. Byli to příslušníci sokolské odbojové organizace, kteří jim poskytovali zázemí, členové Českého červeného kříže, vojáci z povolání a právě příslušníci české pravoslavné církve“. Toto není “ta” církev Putina či její pomocníci u nás, není to ta církev, co zlo podporuje v podobě genocidy Ukrajiny a vyhlazování její identity, není to ta církev, co si v Moskvě říká pravoslavná a paroduje pravoslavné křesťanství a pošpiňuje jeho jméno…
A tradičně, koho zajímá více: Dnešní den je památkou těchto hrdinů. Ale nejen jejich. Operace Anthorpoid by se nikdy neuskutečnila bez podpory Velké Británie a bez pomoci našeho místního odboje, který pomáhal již ve fázi příprav – bylo zapojeno mnoho lidí, včetně např. členů Sokola, všichni riskovali životy své a svých příbuzných. Po útoku na Heydricha začalo gestapo zatýkat všechny, na koho padl jen stín podezření. Mnozí zahynuli.
Po dobytí krypty pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje, kde byli pravoslavnými ukrýváni výsadkáři, nacisté zakázali Pravoslavnou církev a začali zatýkat a popravovat pravoslavné – v čele se sv. mučedníkem biskupem Gorazdem. Ostatně o pravoslaví se lživě zmínil i Heydrich ve svém “slavném” projevu o plánech s naší zemí: „Slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor (pozn. od Němců) pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví“.
Dnešní den je také dnem, kdy si připomínáme, kdo vlastně byl Reinhard Heydrich, kým jsme pro něj byli my a co by nás čekalo, kdyby býval zůstal naživu. Naše země pro Heydricha byla jen “prostorem”, a to německým prostorem – přechodně a neprávem obývaném Čechy. Heydrich Čechy ovšem dočasně potřeboval, a to v následující roli: „Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu…. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci.“
Podle Heydrichových střednědobých a dlouhodobých plánů jsme měli jako národ zcela vymizet, slovy Heydricha: „Pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež.”
Dnešní den je rovněž dnem, kdy si připomínáme, že osud výsadkářů zpečetil svou zradou Karel Čurda, jenž nadřadil své vlastní sobecké zájmy zájmům národa a vlasti. V každé době se najdou lidé, a není jich nutně málo, pro které ostatní lidé nic neznamenají. Leckdy jsou takoví lidé u moci.
Dnešní den nám ale také připomíná, že v každé situaci, i v té nejzoufalejší, má smysl bojovat. Slovy hrdinů, jejichž památce dnes vzdáváme čest: „Jsme Češi! Nikdy se nevzdáme, slyšíte? Nikdy!“
