Malá osobní úvaha k 75. výročí konce II. světové války, nejkrvavějšího konfliktu lidských dějin.
Dnes si připomínáme 75. výročí ukončení druhé světové války kapitulací nacistického Německa. Položili jsme s představiteli radnice i Piráty Prahy 6 květiny a věnce u mnoha pomníků, které na Praze 6 máme. I po tolika letech toto téma budí mnoho vášnivých diskuzí. Na Praze 6, kde jsem opoziční zastupitel, letos zvláště umocněných v souvislosti s odstraňováním sochy maršála Koněva, které se nesmyslně vyhrotilo do mezinárodního konfliktu.
Proto mi dovolte pár slov k dnešnímu výročí. Pro ty z nás, jejichž předkové nasadili v boji s nacismem na frontě své životy, jako můj dědeček, je to obzvláště osobní. Ale začnu od konce. Pokud by si Evropa měla odnést ze dvou válečných konfliktů, kterými sama sebe téměř zničila, jedno hlavní ponaučení, které by to podle vás mělo být? Podle mě je to ponaučení, že agresivita, tvrdost a nekompromisnost jsou nepochybně legitimní pocity a touhy, na které člověk má právo, ale musí ustoupit moudrosti a smysluplnosti, jinak vždy napáchají více škody než užitku. A vůbec nejde jen o případ války, ale i politiky a diplomacie.
„Dějiny jsou setkáním vůle a události.“
Charles de Gaulle
Co si tedy dnes připomínáme? Porážku nacismu. Je to klíčová a nepochybně pozitivní událost našich novodobých dějin, bez ohledu na to, jak se to toho docílilo a co následovalo. Kdybychom si připustili opak, obelhávali bychom se, protože nacistická okupace naší země by v konečném důsledku znamenala likvidaci našeho národa – tím či oním způsobem. Český národ neměl ve Třetí Říši perspektivu svébytné budoucnosti, resp. vůbec žádné vlastní budoucnosti. Porážka nacismu znamenala obnovu státnosti ČSR, i když poté bohužel následovalo to, co následovalo, “Vítězný únor” a 40 let diktatury, která přinesla další a další oběti. Ale bez porážky nacismu by se náš stát neobnovil – v žádné podobě, náš národ by čekaly ty nejhorší zítřky, pro nás dnes těžko představitelné. Vzhledem ke známým plánům Němců na vyhlazení slovanů by dnes pravděpodobně samostatný český národ už ani neexistoval. Buďme vděční, že to nenastalo.
Jsme lidé a je proto nemyslitelné, abychom pamatujíce na pozitivní zapomínali negativní. Je to přirozené, je to lidské. To však samo o sobě nemění nic na tom, že jisté události byly pozitivní samy o sobě, ať už je dnes vnímáme v jakémkoli kontextu. Porážka nacismu je jednou z nich. Dějiny nejsou nikdy jednoduché ani jednoznačné. Je přirozené, že s odstupem času a díky odtajnění mnoha dokumentů máme snahu vidět dávné věci v dalších souvislostech. Souvislosti však nemění nic na milionech životů prostých vojáků. Vojáků, kteří zahynuli v boji s nacismem, ať už Američanů, Rusů, Rumunů, Slováků a mnohých dalších národů. A bylo by zcela mylné, kdybychom se domnívali, že většina z nich bojovala, aby šířila komunismus či kapitalismus nebo aby následně někoho okupovala. Ne, bojovali za své rodiny, za své domovy, své mateřské jazyky, svou kulturu a svou svobodu. Jakkoli chimérická byla svoboda např. v komunistické zemi, být otrokem vlády cizinců ve vlastní zemi – jako tomu bylo v Protektorátu Čechy a Morava – rozhodně nebylo lepší. Bojovali ale i za naši zemi, náš národ, naši kulturu, náš jazyk. Spolu s Čechy a Slováky zachránili naši zemi před likvidací části a brutální asimilací zbytku národa, což potkalo dříve mnohé národy.
Mezi historiky je poměrně všeobecný konsensus, že bez rychlého postupu Rudé armády z východu a americké ze západu by nebylo žádné Pražské povstání, resp. nemělo by šanci uspět, jak skvěle popsal např. renomovaný historik a kolega z místopisné komise Prahy 6 Eduard Stehlík v nedávném rozhovoru (určitě doporučuji ke shlédnutí! – celý rozhovor zde: https://bit.ly/plSoP). Pražské povstání však bylo hrdinným činem, který zachránil tisíce lidských životů – dříve než dorazily velké armády – a zachránil Prahu od plánované zkázy, kterou chystali již ustupující nacisté. Vše se dělo v souvislostech a ty je třeba vnímat a s nadhledem času reflektovat. Co rozumím souvislostmi a reflexí s nadhledem? Např. dříve zamlčovaný podíl vlasovců na Pražském povstání je dějinně nesporný, ale zároveň není možné zapomenout na jejich hrůznou minulost, mj. na jejich roli při krvavém potlačení protinacistického Varšavského povstání, koneckonců byli regulérní vojenskou složkou nacistického Německa. Souvislosti jsou složité, historie není černobílá. Mrtví však zůstávají a život jim nikdo nevrátí, stejně tak jako matkám a otcům nikdo nevrátí jejich děti, jež ve válkách umíraly po milionech.
Druhá světová válka by pro nás měla být ponaučením. Ostatně cílem následné evropské integrace, ze které vznikla EU, bylo předejít dalším konfliktům. Je velmi snadné vyvolávat konflikty, přiživovat je, rozplývat se hrdostí nad vlastní neústupností, nekompromisností a tvrdostí. Ale komu tím skutečně sloužíme? Často prospěchu oponentů, kteří touží po konfliktech všeho druhu, zatímco my se do toho necháváme vtáhnout. Emotivní hlasitost je vlastní lidské přirozenosti, ale jen zřídka přináší něco dobrého. Hlasitost není argumentem, křik není nezbytně vítězstvím. Největší diplomatická vítězství často byla ta nejtišší, mnohdy v detailech dodnes neznámá, přesto přinesla státům a národům nesrovnatelně více užitku, důstojnosti a smyslu než veškeré sebevědomé výkřiky dohromady. Snažme se jednat smysluplně, důvtipně, promyšleně. Jedině tak přineseme užitek místo škody.
Vzpomeňme si dnes na všechny známé i neznámé, kteří přispěli k porážce nacismu. Na mnohé jsme téměř zapomněli, například na klíčovou postavu Pražského povstání gen. Karla Kutlvašra – příkladně důstojného člověka s velkým nadhledem, zároveň mimořádně skromného. Všem, kdo bojovali proti nacismu, vděčíme za to, že jsme dnes tady. Všem. Miliony lidí zemřely v boji proti nacismu, abychom my dnes mohli žít. Na všechny si dnes s vděčností vzpomeňme, to je to nejmenší, co si zaslouží a co jim všem dlužíme.
